Festivalové Karlovy Vary! Vymydlené, nebo vybydlené?

Už přes 30 let mám tu smůlu být Karlovarákem, který se s těžkým srdcem hodlá rozloučit s městem kde se narodil, prožil dětství i dospívání a když už konečně dospěl, tak dospěl k názoru, že tohle město není pro poctivé a pracovité lidi. Jistě se najde mnoho odpovědných a svým způsobem i statečných lidí, kteří budou chtít bránit mydlení vybydlených Karlových Varů, ale já mám pocit, že tahle DonQuichotská práce není zrovna moje parketa, a tak jsem pro sebe a svou rodinu našel daleko vhodnější místo k životu, kde jsem sepsal tento text. Je to krušné místo v horách, kde mám ten správný nadhled a odstup, abych poodkryl pravdu o tom - proč jsou Karlovy Vary takové - jaké jsou.

Pohled na Karlovy Vary z rozhledny DIANA v roce 2000Michal Sadílek Můj malý příběh začíná pár let po Pražském jaru, kdy jsem se vyloupnul na svět v Karlovarské porodnici jako jedno z tzv. Husákových dětí. Normalizace běžela na plné pecky a já jako mimino nemohl ani tušit, do jaké doby a místa se narodil. Vyrůstal jsem v tom nejkrásnějším místě světoznámých lázní, které spisovatel Branald trefně nazval sletem šlehačkových dortů ve své Promenádě s Jelenem, a byť ty dorty byly jako celá společnost zanedbané, bylo to stále ještě město, kde se ve většině starých německých činžáků, penziónů a vil docela pěkně bydlelo. A abych správně vysvětlit svoji trefnou metaforu „vymydlené/vybydlené Karlovy Vary", tak trochu zneužiji filmového festivalu, neboť i na něm se promítá „šílenej biják" kam se dostal slavný Karlsbad a vlastně i Staré město pražské.

Obraz první: Výhled z okna

Je mi deset let a moje touha po vědění mi začíná přerůstat přes hlavu. Jsem zvědavej kluk, čerstvě bez táty, a tak jsem se rozhodnul, že po něm setřídím knihovnu. Vzhledem k tomu, že je architekt, je v knihovně spousta knížek o umění, architektuře a taky o Karlových Varech, které si prohlížím. Dýchá na mě z nich jejich sláva i historie, a tak se zkusím podívat z okna, abych porovnal co je na papíře se skutečností a ejhle - je to - to samé město. Ovšem stačí se vyklonit trochu více z okna a uvidím moderní budovu, takovou velkou krabici a za ní spoustu dalších krabic - což je dnes festivalový Thermal a za ním se rýsující sídliště ve Staré Roli.

Obraz druhý: Pionýr v Imperiálu

Několikrát jsem jako pionýr držel čestnou stráž před sochou Lenina vedle oprýskané budovy divadla od Fellmera a Hellmera, před Gagarinem (viz foto) u moderní Vřídelní kolonády od neznámého funkcionalisty, či před monumentem Julia Fučíka, který vítal studenty a učně domova mládeže v horních Drahovicích, který se posledních pár let na chvíli přejmenuje na Hotel Festival. Nejvíce mi však jako klukovi v modré košili a s rudým šátkem utkvěly ve vzpomínkách krásné hry v Domě dětí a mládeže, jenž sídlil v dosud zdevastované Becherově ville a recitace v Hotelu Imperiál lázeňským hostům z bývalého Sovětského svazu. Za těmi radovánkami pro Husákovi děti stál soudruh Hrubý, kterého dnes potkávám smutného před hudební školou, ale kdo stál za těmi recitacemi před budoucími imperialisty z východu, to netuším a nechci po tom raději ani pátrat.

Obraz třetí: Festivalové brigády socialistické práce

Poprvé jsem festival okusil tuším jako dvanáctiletý, když mi maminka nabídla, že jestli chci kolo favorit, po kterém jsem toužil, tak si na něj musím vydělat. Vzhledem k tomu, že pracovala v kultuře, tehdy se tomu říkalo OKS, tak mi zajistila brigádu na filmovém festivalu, kde se promítali filmy od nějakého Bondarčuka a i když se mi od tohoto pána moc líbil jeho velkofilm „Vojna a mír", který jsme museli povinně a hromadně navštěvovat v rámci výuky, tak jsem na mezinárodním festivalu nabyl dojmu, že dominujícím jazykem mezi národy bude asi ruština.

Pak jsem na festivalu brigádničil ještě jednou, nebo dvakrát, ale už to bylo ve skladu filmů, kde jsme měli za úkol rozvážet filmové pásy mezi jednotlivými projekcemi. To už byl trochu jiný festival, protože hitem byl např. Bertolucciho „Poslední císař", kterého jsem sice neviděl, ale jsem si jist, že s imperialisty z Imperiálu už neměl nic společného. Jediný film, který jsem v rozpuku puberty skutečně vnímal byla „Benátská noc", což byl asi erotický film jako emotivně napráskaný snímek „Spoutej mě!" v originálu ¡Átame!, kde tuším herecky debutoval letošní významný host - Antonio Banderas.

Další obrazy: Inspirace a setkání

Už je po sametové revoluci, Vary dýchají svobodně, a tak modrý festival, který jsem navštívil už jako domorodý baťůžkář byl pro mě velmi inspirativní. Neměl jsem tušení jak zlomový je to ročník, když se režisér Moskalyk nepohodl s hercem Bartoškou a chtěl další ročníky druhého nejstaršího filmového festivalu přestěhovat do Prahy. Naštěstí pan Bartoška s paní Zaoralovou měli odvahu, lepší vizi a hlavně štěstí, tak se jim podařilo zachránit festival nejen pro sebe a svůj tým, ale hlavně pro Karlovy Vary a tímto jim - ještě jako Karlovarák - děkuji.

Na tomto ročníku jsem definitivně poznal, že Na východ od západu se sice točí bezva filmy, ale světovým jazykem není ani ruština, ani esperanto, ale angličtina. Nevím jestli v roce 1990 byla na festivalu nějaká hvězda se kterou bych se mohl setkat, ale pro mě byla důležitá setkání se dvěma varáky, bez kterých by varská kultura byla chudá jak kostelní myš.

Prvním je Pavel Škapík, kterého mi představila mamka přímo ve festivalové recepci, a který jako jediný filmový profesionál žijící v Karlových Varech dokázal zachránit společně s architektem Davidem Vávrou kino Drahomíra. Dnes je to sice Panasonic, ale jen jménem - střechou, stěnami a hlavně duší je to stále Drahomíra.

Druhým byl František Volf, který sice nenapsal žádný scénář, aby se ho chytla i Chytilová, ale dokázal dlouhá léta držet nad vodou klub Propaganda, později podle U2 - HelterSkelter. Sám jsem si tam užil jak punk (např. ZNC, UJD), tak folk či blues (úžasný Vladimír Merta, nebo Vladimír Mišík) a nebýt naší zkorumpované radnice, jistě by se tam mohlo koncertovat dále - konečně osud klubu Paderewski, je jen důkazem tohoto mého tvrzení.

Karlovarská zlatá horečka

Z výše uvedených obrazů je vidět, že nebýt festivalu, tak by se město z Karlovarské kulturní LETARGIE snad nikdy neprobudilo. Každý rok přijede, či přiletí budit tohoto ospálka tisíce návštěvníků, ale město se jen tak převalí, zamlaská si a dál chrápe ve své zlaté horečce. Tou se podle mého nakazilo právě na začátku devadesátých let, když se tehdejší garnitura rozhodla převést celý bytový fond z majetku města na jeho obyvatele. Plán to byl na první pohled téměř geniální, stejně jako kupónová privatizace. Za velmi výhodné ceny si nájemník v městkém bytě mohl tento byt koupit, a přitom když prokáže jako fyzická, nebo právnická osoba, kolik proinvestoval na rekonstrukci celého domu, mohla se cena snížit až o 60%. Řada Karlovaráků se pustila do tohoto velkého dobrodružství, někde vytvořili sdružení vlastníků bytů, někomu se podařilo koupit celý dům a v řadě případů se opravdu investovalo do rekonstrukcí od těch životně důležitých, jako je sanace zdiva, nové rozvody, až po ty kosmetické jako je pěkná fasáda, či střešní krytina. Vše by mohlo stejně jako s kupónovou privatizací dopadnout dobře, pokud by se neobjevilo pár šikulů, co si založí nějaký ten fond, či nasadí bílého koně, aby si více či méně nahrabali - v novém jazyce - někde něco vytunelovali.

V Karlových Varech však nejde o typické tunelování, ale spíše o rozkrádání majetku v lázeňském vlastnictví, či přesněji rozprodávání nemovitostí nejvyšší nabídce bez ohledu na funkce města. Samozřejmě že tu nejvyšší nabídku dá jen ten, kdo na to má, a kdo je do Karlových Varů zamilován, neboť skutečné rekonstrukce historických objektů jsou pro racionálního investora téměř bez šance na slušný zisk. Proto prvními pioneery byly v této západočeské divočině rusky mluvící investoři, neboť byli ochotni více riskovat a hlavně měli velkou příležitost se do Karlových Varů zamilovat - snad je z pozorného přečtení celého textu zcela jasné, že jde spíše o logický vývoj, než o imperiální snahy velkého Ruska.

Díky tomuto vývoji se bydlení i kultura v historické části změnily do dnešní podoby, kdy na praspjektu od Thermalu až k Puppu a možná ještě dál, až ke Galerii umění ­- poslednímu zbytku skutečné kultury - nenajdete jediný obchod, kde byste za rozumnou cenu koupili věc kterou potřebujete - jako například běžné potraviny, praktické oblečení, hřebíky, nějakou galanterii, chytrou knihu, nebo by jste zašli ve festivalovém městě do kina, nebo jste mohli poslat děti do školy, či je odvést do školky - pravda Libušinka (známé též jako ČSP = Československo-sovětského přátelství - viz obrázek) ještě funguje, ale kolik česky hovořících dětí bydlí v Lázních? Zkrátka lázeňská část Karlových Varů už není pro život a bydlení nikterak vybavena a lidem v předražených apartmánech nezávidím tu prázdnotu, kterou jedno krásné divadlo bez vlastního souboru nemůže zachránit.

Nyní bydlím v Drahovicích a i když tu není tak draho, jako na Staré louce, tak i zde mám velké pochybnosti, zda zde mohu vychovávat své čtyři děti tak, aby z nich nevyrostli stejní loupežníci, co vybydleli a pak vymydlili staré Karlovy Vary. Ale to už je jiný příběh.