Tušíte správně, reaguji na Omlouvám se za svého prezidenta matkám ... od Františka Matějky, který šlápl na kuří oko sebevědomí mnoha blogerů raketovou čteností i karmou, zvlášť když se mu tím podařilo zasáhnout i naše svědomí.
Významová vzdálenost mezi svědomím a sebevědomím je stejně relativní jako mezi omluvou a pomluvou. Ale málokdy se najde soudný čtenář, který by dokázal přijmout, že tato vzdálenost je tak malá, že lze tato zásadní slova považovat za synonyma.
Tak, když už jsem se zbavil čtenářů/klikačů, případně i robotů, kteří jistě nasměrovali svou pozornost na něco stravitelnějšího, chci se vám - kteří svůj rozum a cit nepohřbili povrchností, či zábavou - vážně omluvit za všechny, kteří upřímě, nebo možná z kalkulu nedocení, či přímo odsoudí poslední absenci Miloše Zemana.
Tato záměrná absence a vlastně i abstinence (alespoň co se ruské vodky a politiky týká) je mi u pana prezidenta sympatická, a musím se přiznat, že mě mile překvapil. Nevolil jsem ho a za celé jeho funkční období bych nenašel moment, kdybych toho měl litovat. Nelituji toho ani nyní, přesto u mě Miloš Zeman překročil Rubikon p/omluv, které jsem svému svědomí naordinoval, abych ho jako prezidenta ČR akceptoval. Nyní ho nejen akceptuji, ale docela rád bych mu touto formou poděkoval, že je svůj a nemá potřebu dělat zaHRADniční politiku, jako ji dělal, nebo vlastně ještě dělá, jeho předchůdce.
Před lety jsem ve zcela jiných souvislostech rozepsal metaforu - Každý své OStUDy strůjcem - a přesně před rokem, bych ji asi využil na kritiku tzv. virózy a za svého prezidenta se styděl. Jsem fakt moc rád, že nyní je tomu naopak, zvlášť když se v informační válce kolem ukrajinské krize kopou tak hluboké zákopy na obou frontách konfliktu.
P/omlouvám se tedy jako bloger i pirát, co se mezi těmi frontami potácí v naději, že nám čtenáři i diskutéři odpustí a omluví naše úvahy, vyjádření, výkřiky ... zvlášť, když uhodíme hřebíček na špičku.
